PRVNÍ POHLEDY NA SKAUTSKOU KLUBOVNU?

DĚTI VS. PRAVĚKÁ TLUPA

... aneb myšlenka jeskyně moderního věku  

         Jako dítě jsem byl vždycky víc independentní, a tak jsem se radši držel stranou a hleděl si svýho. Dloubal se v nose nebo stavěl úkryty. Ty však měly ,,balkóny, garáže a podobný pro úkryt 'lehce' nadstandardní prvky, takže nevím, jestli říkat tomu ''úkryt" je úplně nejvhodnější. Každopádně má dětská tvorba byla vždy nadprůměrně pokroková. 100% přátelská k životnímu prostředí, jen z přírodních materiálů a v souladu s okolím. Stavba, která by dneska dostala štítek eco-friendly a pravděpodobně by vyhrála nějakou tu cenu, a která by nesplňovala ani jednu z dnešních norem, však byla přirozeným aktem. Děti si vytváří svá útočiště, útulná prostředí odkud mají kontrolu nad okolním světem kolem nich. Člověk nepotřebuje být psycholog, stačí mu trocha 'selský empatie', aby dokázal porozumět základním projevům přirozeného chování našeho 'živočišného' já. 

KLUBOVNA PRO TLUPU.

             Děti, které si nedělají těžkou hlavu z manýr dnešní společnosti, jsou ukázkou přirozených reakcí, které vždy v člověku byly a budou. 

Přirovnat skupinu malých dětí, skautů k tlupě prvních lidí se někomu možná zdá absurdní, na základě empirického zjištění mi to připadá jako poměrně adekvátní přirovnání. Kruh dětí je prostředí naprosto čistých mezilidských vztahů, netvrdím, že vždy pozitivních. Kruh dětí je tlupa malých jedinců, které se řídí jednoduchými instinkty: drží se sebe, kdykoliv cítí odchylku situace od normálního stavu, vnímání tepla 'domova' jako centrum klidu, útulnost prostoru úzce související s pocitem bezpečí. Jestliže dětský úkryt můžeme porovnat k elementárnímu úkrytu jako jeskyně, dojdeme k závěru, že se tyto dvě entity v mnohém neliší. 

            Nechci, aby se tenhle článek nakonec zvrhl k tomu, že byste si mysleli, jak bych naše skauty nejradši zavřel do jeskyně a nechal je napospas divočině, protože podle všeho právě tam je jim nejlíp.

Chci říct, že pokud odčerpáme tyto základní principy a aplikujeme je na stavbu pro skupinu tolik behaviorálně podobnou se společenstvím pravěkých lidí, tak vytvoříme prostor, který je v dokonalé harmonii s jádrem člověka jakožto živočichem. Jádro, které si každý nosíme v sobě. 

         Pokud to tak není, proč tedy dodnes sedáváme kolem tepla a útulnosti ohně, i my lidé třetího                tisíciletí ?

INSPIRACE

Hope Residence by John Lautner, 1979 Californie

Dough Aitken - Pokrytí povrchu zrcadlem - Příklad, kdy splynutí s prostředím není negativem

Montebar Villa by JM Architecture - Švýcarsko

 Dálnice, rákosí, bytovky a klubovna.

- Místo, které připomíná pohled do hlavy člověka s rozdvojenou osobností.

   
      Dál než za samotnou konečnou stanicí metra B, autobusem č. 'už si nevzpomínám', na okraj Prahy. Okraj Prahy - představím si klidnou oblast, s odeznívající hustotou zástavby, víc čerstvého vzduchu. Když koukáte správným směrem a zapomenete co je za vámi, možná se vám poštěstí přesně toto vnímat. Když se otočíte, pravděpodobně se vám udělá špatně, však ne z toho jak rychle jste se třeba otočili, ale spíš z toho, čeho jsou vaše oči svědkem.
     Jako když skládáte puzzle, akorát každý kousek jste vzali z jiné krabice a násilím jste se je pokusili dát dohromady. Chvíli si připadáte jako v něčem co připomíná klasickou středočeskou vesnici, na druhé straně dotek rozšiřování hlavního města, opodál se vám poskytne výhled na dálnici bezprostředně prorážejíc krajinou, billboard IKEA viditelný z vesmíru a mnoho dalšího.

Pár kroků opodál se nachází oáza.

Svůj rozmanitý charakter toto místo rozhodně popřít nemůže. Ani to jak strašně důležité pro tuto oblast je. Rybník, jako jediná naděje tohoto místa, přináší život kolem sebe, pokud však sám kypí životem ... můžu říct snad jen, že rákosí, které podle všeho každoročně zazelená, je slibným znamením. S rákosím v podstatě zazelená i celá hladina rybníka..

       Nerovnost terénu, vodní hladina, okolní stromy (i nálety se počítají), ukrytost pozemku, šum ať už vody nebo dálnice - všechny tyto faktory se musí víc zvýraznit (kromě dálnice tedy.)

Prostředí s obrovským potenciálem. Chytne-li se za správný konec.

SVĚTLO MĚNÍ PROSTOR; PROSTOR NÁS.

¨

NA POŘADU DNE VELIKÁN ARCHITEKTURY: ADOLF LOOS

Řeknu pravdu. Nebylo lehké si vybrat. Na seznamu, kde máte Corbusiera, Wrighta, Alvar Aalto, Roheo, Zumthoru a další - si jen tak lehce nevyberete. 'Kdo dřív přijde, ten dřív mele' ... Jelikož jsem přišel pozdě, mlel jsem jako poslední a vybrali jsme si Adolfa Loose. Myslím, že není ani na co si stěžovat. (Ostatně zbýt-li na mě kdokoliv, vždy to bude výhra).

ADOLF LOOS 1870 - 1933

Začátek života jako podle mustru Otto Rothmayera. Loos nešel daleko od řemesla a narodil se  do rodiny kameníka. Díky Otci si řemesla vážil, dokázal ocenit hodnotu materiálu. Kámen pak promítl ve velké míře do interiérů svých prací. ''Díky''bohu či želbohu nebýt otcově smrti v jeho brzkém mládí, Adolf by nejpravděpodobněji pokračoval v jeho šlépějích a svět by se nedočkal tak velkého architekta.

Studoval na Královské státní průmyslové škole v Liberci, pak studuje v Brně, poté v Drážďanech, odkud byl vyhozen. Po střídání škol se Adolf rozhodl pro odjezd do USA, do ze mě nekonečných možností, kde si chtěl splnit sny. Na světové výstavě v Chicagu ho dostala tvorba Louise Sullivana, která ovlivnila jeho přístup k architektuře. Když se vrátil do Vídně dostal zakázku na stavbu obchodního a obytného domu firmy Goldman&Salatsch na Michalském náměstí. Neobvyklá stavba svou kontroverzí vzbudila v konzervativní vídeňské společnosti znepokojení. Lidé se s takovým to objektem nedokázali vypořádat. Pro Adolfa Loose však toto skončilo zklamáním a jeho nadcházející zakázky se týkaly jen rodinných domů, na který alespoň mohl uplatňovat svůj charakteristický způsob stavby.

MOLLERŮV DŮM

Nechtěl jsem vytasit Loosovu klasiku - a to Müllerovu vilu - ale podívat se spíš do hloubky jeho tvorby a vznést na povrch dílo, které je méně známější.  Mollerova Villa je z vrcholného období Loosovy tvorby. Hlavní představitel Raumplanu. Adolf Loos se snažil předejít staromódnímu vnímaní poschodí staveb. Udržování jednotlivých vrstev, které vytváří prostor objektu bylo něčím, co Loos odmítal znát. Ačkoliv se exteriéry jeho staveb zdály byt často symetrické, puristické - na Mollerově domě to jde dokonale vidět -, tak interiéry překypovaly rozmanitostí. Různě vysoká podlaží, která bylo propojována schodištěm prostor v žádném případě nijak nekomplikovala, naopak interiéru byl otevřený úplně nový rozměr. Většina místností ani nepotřebovala striktní rozdělení pomocí příček, výškové rozdíly mezi nimi se totiž postaraly o to, že místnosti působí nezávisle.

ROTHMAYEROVA VILA:  BOHATÁ STAVBA, SKROMNÝ DŮM.

Někde v Praze ve Střešovicích, někde mezi tou hustou zástavbou nových i postarších budov, leží dům, který snad každého kolemjdoucího musí donutit zastavit, alespoň myšlenkami. Strohá fasáda, přísná elegance, která mi do očí vrhá čistotu tvarů. Symetrie a řád, který čiší z každého zlomku Rothmayerovy vily. Osamocený maják na břehu Prahy, jejž zasáhl silný příliv urbanistického vývoje. 

Dům, původně stojící na poli, se dnes v podstatě schovává uprostřed města.

Příběh v němž jedna rodina a jeden dům jdou ruku v ruce. Roku 1929, kdy vilu architekt Otto Rothmayer (1892 - 1966) dokončil, se do ni nastěhovala i jeho žena Božena a syn Jan. Rodina tak žila v domě, který je inspirován vilou Stadion, jenž se nachází ve Slovinsku. Ve Slovinsku? Otto Rothmayer díky svému nadání a tvrdé práci se po čase stal spolupracovníkem Joža Plečnika, který jeho pohled na architekturu ovlivnil. Rothmayer si zamiloval středomořské prostředí, které promítl i do svého vlastního domu. Otto Rothmayer  navrhl dům, podle mě tak trochu, dvou tváří:                   

 | Fasáda se prezentuje jako čistá, jednoduchá a symetrická. Přední strana budovy, která je otočená do ulice, je rozdělena do třetin, do pravidelných segmentů, jenž každému náleží dvě středově umístěná okna. Jednotlivé vrstvy , které mají jednoznačně danou ''funkci'' např.: samostatná vrtsva (pásmo) oken, okapů, parapetů, plechování apod. Třetinový systém Rothmayer aplikoval i na zadní stranu domu, přičemž přesně v druhé třetině dominuje válec, který celou stavbu převyšuje a ukrývá v sobě točité schodiště spojující všechna podlaží domu. Z pohledu na objekt ze zadní zahrady, díky tomuto prvku,  získává vila druhý, ukrytý vzhled, který z ulice není příliš znatelný.

| Ta druhá tvář ''Rothmayerovky'' se na mě podívala až když jsem vešel do jejích prostor. Čistá funkcionalistická schránka se proměnila v atmosféru venkovského prostředí, prostředí, které jsem vůbec nečekal. Prostory kolem schodiště se ještě nesly stejným duchem tak, jak budova působí zvenčí. Překvapivý kontrast. Rothmayer použil v obrovské míře dřevo, které v podstatě neopouští ani jedinou místnost ve vile. Je to hlavním prvkem už z důvodu ekonomického - Rothmayerova rodina nebyla příliš majetná, takže vybavení z dostupnějšího dřeva jako smrku či borovice bylo přijatelnější -, ale také i z důvodu vztahu Otto Rothmayera k tomuto materiálu. Jeho Otec, truhlář, žil pro své řemeslo a Otto tak od mala k tomuto materiálu vzhlížel. Otto Rothmayer byl dokonce sám schopný si na míru dovybavit jakoukoliv místnost a obohatit tak interiér o originální nábytek.

Ačkoliv každé patro kopíruje to předchozí, nezískáváte vůbec pocit nudného opakování - Naopak prvky jako točité schodiště, či malá místnost na střeše jsou zajímavými prvky, které vše, v dobrém smyslu slova, rozbíjí. I přesto, že některé prostory na mě působily lehce stísněně, dům má inteligentní uspořádání, které je, navzdory přísnosti rozvržení, v harmonii a celková atmosféra domu je tak vnímána příjemně. Bohatá svými tvary, bohatá na čisté linie, bohatá svou myšlenkou - Rothmayerova vila.

JAK NE PŘÍLIŠ BOHATÝ ARCHITEKT

 

DAL ŽIVOT BOHATÉ STAVBĚ.